PŘÍBĚH o LIDECH A PSECH ZÁŘÍ 2000 časopis SEDMIČKA

Vážení spolupražané,

nejprve musím říct, že pravděpodobně stejně ráda jako Vy bydlím na Praze 7 a vážím si té spousty nádherné a nyní i udržované zeleně. A pravděpodobně stejně nerada jako Vy přeskakuji ty důmyslně rozeseté hromádky. Někdy nepochopitelně téměř u vchodu do parku. Chápu, že neobliba psů tím roste. Občas to dokonce někoho donutí pohodit chutný a jedovatě vylepšený kousek masa do křoví v parku!!! Nevidím problém čistoty ulic jako problém psů, ale samozřejmě jejich „zodpovědných“ majitelů. Pro psa je přirozené se venčit na měkkém travnatém podkladu a ne na chodníku. Jen ho tam někdo musí dovést. Například Stromovka je natolik rozlehlá s tolika křovíčky, kudy zcela jistě nikdo nechodí… Znám ale páníčky, kteří vyjdou svého „miláčka“ nechat „vylítat“ dvakrát denně na metrovém vodítku kolem bloku!!? Mimochodem, zkušenosti ze zahraničí nehovoří o tom, že by po přivodítkovaný psech zbylo v ulicích méně výkalů! Jen o tom, že nevyběhaná energie se mění v podrážděnost a agresivitu. Řekla bych, že to jde ruku v ruce s neuváženou koupí „moderního plemene“ psa. V lepších případech si posléze dokoupí literaturu (která v případě moderních molosských plemen naprosto chybí). V horším případě se začnou po roce divit, jakto, že je pes nepustí k misce, do křesla, do bytu… a že se i venku chová dominantně a snaží se rozšířit si množství svých poddaných. Vždyť i auto je kupováno s větší rozvahou. Přitom auto většinou na základě vlastního „úsudku“ a pocitů nikoho nenabourá nebo nepřejede…

Moc ráda bych se zúčastnila debaty a znala názory dalších pejskařů, nepejskařů a hlavně odborníků na téma: PSI, AGRESIVITA a BEZPEČNOST

Můj názor je, že agresivita není otázkou psího plemene, ale jedinců. Myslím tím jedinců lidských. Je pravda, že některá plemena jsou lépe zneužitelná, ale pokud je člověk dostatečně agresivní – bude mít agresivního i pudla. Bohužel si většinou pudla nekoupí. Dobije si sebevědomí nějakým hrozivým psem, který si také dobíjí sebevědomí. Napadá slabší…

Vidím jasné řešení.

· Ne v likvidaci některých plemen psů – nechat nenapravitelně vymřít některá plemena je přinejmenším škoda.

· Ne v doživotním uvázání všech psů na vodítka a nechat je koukat přes mřížoví košíku…

· Ne v rozdělení na malé a velké – neboť jezevčíci jistě pokoušou daleko víc lidí než bernardýni; ale navíc takový minibulteriér a nakonec i „staford“ je jen o něco málo větší než ten jezevčík…

Myslím, že každý, kdo chce psa určitého plemene by měl dokázat, že toho psa skutečně zvládne. Přinejmenším natolik, aby neobtěžoval a samozřejmě neohrožoval nikoho dalšího. A v případě, že se mu výchova vymkne z rukou, pak může nastoupit vodítko, košík a pokuta. Takže je potřeba odborná a nepodplatitelná komise. Zbraň ani auto nemůže vlastnit člověk, který není psychicky v pořádku. Jakto, že je to možné u psa, který reaguje přesně podle psychiky svého pána ??

Pokud chcete získat víc informací o chování a potřebách molossů, speciálně Bordeauxské dogy – můžete je najít na: www.geocities.com/dogue_de_bordeaux_cz

Radka Vacková

o SOUŽITÍ LIDÍ A PSŮ ŘÍJEN 2000 časopis SEDMIČKA

Toto je prosba směřovaná pejskařům k ohleduplnosti a nepejskařům k toleranci.

Většina majitelů vlastní psa pro ten krásný pocit blízkosti němé ale chápající bytosti. Proto bychom si všichni měli uvědomit, že pokud se nebudeme chovat dostatečně ohleduplně, mohli bychom o možnost chovat psa přijít. Zprávy z některých okolních států jsou dostatečně alarmující.

Co udělat proto, aby naši psi nikomu nevadili?

Mějme prosím všichni na paměti, že naši psi nesmí nikoho omezovat a už vůbec ne ohrožovat !!!

Všichni zájemci o psa by si měli především velice pečlivě vybrat vhodné plemeno a od štěňátka svého psa důsledně vychovávat (o tom se dočtete víc v dalších Sedmičkách).

Neměli bychom nechat psa bezdůvodně dlouho štěkat nebo ho nechat skákat na cizí lidi. Rozhodně bychom po svém psovi neměli nechávat nepořádek. Není těžké psa naučit venčit se na odlehlých místech, kde to nebude nikomu vadit. Je to daleko jednodušší než pak celý psí život po něm uklízet chodníky, cestičky, záhonky, louky. Sami uznáte, že venčit psa u vchodu do parku, či na pár čtverečních metrech parčíku není ideální… Je jen otázkou času a odpovědnosti majitelů, než nastoupí tučné pokuty, tak je dobré už si zvykat na „dělání“ pořádku.

Majitelé všech ale především velkých psů by si měli uvědomit, že jsou lidé, kteří mají ze psů strach. A čím větší pes, tím větší hrůzu nahání. Není podstatné, že váš pes je velký dobrák. Nenechte je ani z legrace kohokoliv zastrašovat i když víte, že Váš pes neublíží. U zastrašovaných lidí to vyvolává paniku a mediální ohlas již jistě všichni znáte... Pokud zastrašuje psy menší, způsobuje jejich bázlivost a následnou agresivitu.

Majitelé malých psů by je neměli nechat prohánět štěňata velkých psů. Většinou to menší psi dělají ze strachu nebo z nedostatku sebevědomí, ale právě to by jim mohlo být osudné. Až to velké šikanované štěně dospěje a uvědomí si, že váží několikrát víc než pejsek, který si na něm dobíjí sebevědomí... Je to způsobeno zase špatnou výchovou.

Ale nejdůležitější je nenechat psa někomu ubližovat. Pokud už se z jakéhokoliv důvodu stane nebezpečným, musíme mu zásadně v tomto chování zabránit. Může k tomu dojít nesprávným výběrem příliš dominantního plemene; naší nedostatečnou informovaností o výchově tohoto plemene; někdy se dospívající pes stává agresivní zvláště vůči psům a plemenům, která mu v „dětství“ ubližovala... Nejdůležitější je už první náznak agresivity potlačit. Pes většinou velice dobře pochopí co si smí dovolit a co ne. V případě, že jeho projevy agresivity při nejlepší vůli potlačit nejdou, nezbude než ho izolovat od ohrožených psů vodítkem, či košíkem (pozor na kovové košíky kterými může pes také ublížit). Nestačí se ohánět očkovacím průkazem o zdravotním stavu psa. Musíme si uvědomit, že jsme plně odpovědni za chování a následky chování svého psa. I drobná ošetření u veterináře jsou poměrně nákladná, ale ještě zásadnější je vliv na psychiku napadeného psa.

pokračování… LISTOPAD 2000 časopis SEDMIČKA

Na druhou stranu bychom měli všichni vědět, že žádný duševně zdravý pes neútočí bezdůvodně a bez výrazného varování! Každý by měl i své děti naučit chovat se ke psům. Vysvětlit jim, že je nebezpečné vstupovat na cizí pozemek hlídaný psem, že nemá rušit ani vlastního psa u jídla a že není dobré ho obtěžovat v pelíšku a že pokud bude před cizím psem utíkat, křičet a mávat rukama, spíš tím na sebe upoutá pozornost a pes se začne taky radovat, pobíhat okolo a štěkat (málokterý pes chce hned běžící dítě zabít).

Rozhodně ne každý projev psa může být brán jako útočná agresivita. Pokud se blížíme k páníčkovi, který se např. opaluje na dece, můžeme počítat s tím, že pes své teritorium demonstrativně hlídá. Je to psí přirozenost, pro kterou, mimo jiné, s ním člověk kdysi dávno uzavřel přátelství. Většina lidí k psovi, který vrčí a ježí se, nejde. A o to přece jde! Pes v naprosté většině případů má pouze odstrašit, či odehnat vetřelce od své smečky.

Měli bychom také vědět, proč je tak přehnaná pozornost médií upřená na problémy se psy. Vždyť přece, když někdo v opilosti za volantem nebo se zbraní v ruce zabije třeba několik lidí – změnil osud několika rodin a úmyslně tím ohrozil společnost daleko víc… Proč se tedy klade takový důraz na jakýkoliv problém se psy? Docela spolehlivě to na chvíli odpoutá pozornost veřejnosti od jiných – politických - problémů.

Samozřejmě, že pokud nějaký pes někoho poškodí, vyžaduje to pozornost. Ale především pozornost orgánů, které to mohou a mají řešit. Měly by majitele psa donutit k zodpovědnosti a napravení škody! Vždyť, pokud se na někoho vrhnu s nožem a pobodám ho, s největší pravděpodobností mě odsoudí a potrestají. Jak je možné, že můj pes může způsobit někomu stejná zranění beztrestně?

Nesmíme dopustit, aby i v této otázce rozhodovali lidé, kteří dané problematice odborně nerozumí a třeba si nechtějí nechat poradit. Rozhoduje to o osudu našich psů a nakonec i o naší svobodě. Jak by se jinak mohlo stát, že v Německu vyšly v platnost zkoušky prověřující psí „neagresivitu“ typu:

1. Jste spolu se psem obklíčeni skupinkou lidí, kteří se k Vám přibližují. Pes nemá projevit známky neklidu.

2. Jdete se svým psem na vodítku a zezadu se přiblíží osoba na kolečkových bruslích a když Vás míjí zatleská. Pes má zůstat v klidu, zaštěkání se kvalifikuje jako neúspěch!! Vy byste si to nechali líbit bez poznámky?

3. Pes je v sedě odložený na oploceném pozemku. K plotu přibíhá dítě, po chvíli se vzdaluje. Pes musí bez pohnutí sedět a na dítě nesmí reagovat.

4. Při kontaktu s cizím psem musí zůstat v klidu

5. Pes je odložený „v lehu“. Na záda mu položí tlapu cizí pes. Vše si musí nechat líbit bez náznaku sebemenší nevole.

Testy se konají za dost stresujících podmínek, vždyť majitel ví, že jeho miláčkovi jde doslova o život. Mohu zodpovědně prohlásit, že takovými testy proti psí přirozenosti zaručeně nemůže projít ani jeden duševně zdravý pes!! Chci připomenout, že psí přirozeností je ostražitost (to neznamená bezdůvodná agresivita). Neúspěch v testu znamená smrtící injekci. Tento test vypracovala Dr. Petersonová, - chovatelka vlků.

Slova českého kynologického experta M. Císařovského hovoří jasně: "osobně
sleduji vše, co se děje kolem psů - od prehistorických nálezů přes
spory o exkrementy až po nejrůznější incidenty - více než dvacet let.
Za celou tuto dobu nemám ve svém archivu jedinou zprávu o tom, že by
na uzemí Čech či Slovenska napadl dítě právě pitbull." Totéž se, bohužel, nedá říct o „vlčácích“. Statistiky nejen od nás ale i z celého světa jednoznačně dokazují, že nejvíc pokousání člověka je od jezevčíků a nejvíc poranění a smrtelných napadení mají na svědomí němečtí ovčáci. Ale naštěstí není takových případů mnoho. A většině se ještě dá při zdravém rozumu vyvarovat.

Chtěla bych se také dotknout hojně používaného pojmu „nebezpečné plemeno“. Co to znamená? Neexistuje plemeno jenom agresivních psů, stejně jako neexistuje plemeno, jehož zástupce by nikdy neublížil. Samozřejmě jsou ve všech plemenech zastoupeni i „agresivní jedinci“. Ale tyto případy se musí řešit konkrétně. Žádný pes se nerodí jako zabiják, notabene ne jako lovec lidí! Za to může buď nezvládnutá výchova, nebo v horším případě úmyslný výcvik k agresivitě.

Nemůžeme proto všechny psy uvázat na vodítka bez možnosti se vyběhat. Totální zákaz volného pohybu psů už hraničí s týráním zvířat. Potlačuje to jejich přirozené potřeby. Na záhoncích a dětských hřištích stejně jako po ulicích psi volně běhat nemusí ba nesmí. Koncentrace všech psů na omezeném prostoru jedné louky z celého parku -jak se o tom uvažuje (v lepším případě!) např. ve Stromovce - to podle mého názoru způsobí velké konflikty. I neagresivní psi budou vybíjet nahromaděnou energii v šarvátkách. V případě horším možnost vyběhat se NAVOLNO nebudou mít naši psi NIKDE!! I my lidé jsme podráždění, když nám chybí pohyb.

Rozhlédněme se pořádně, jak s námi lidmi cloumá stres a agresivita. Samozřejmě se lehce přenáší i na citlivé psy. Neodsuzujme je za naše vlastní přenesené špatnosti. Reakce psa jsou přirozené a nemůžeme ho za ně odsuzovat. Ve většině konfliktů je na vině špatná výchova. A ve velkém procentu případů si konflikt neúmyslně způsobil člověk.

Pár bodů z trochu sladšího soudku: - Vánoce.

Až budete kupovat svému miláčkovi dárky a pamlsky myslete i na jeho zdraví. Nemusí se přecpávat podle lidského vzoru. Navíc, pokud je to nedočkavý hltavec, není nic lepšího na uvíznutí v krku než buvolí kostička. Mimochodem přidáváním masa do granulí na přilepšenou psovi pouze značně poškodíte zažívání. Buď mu přilepšete pytlem „lepších“ granulí, nebo mu pár zimních měsíců vařte. Můžete mu k Vánocům pořídit také známku s adresou a telefonem na obojek – to je ta nejužitečnější věc pro Vašeho psa.

A co se týká Silvestra. Zkuste si představit, že jste třeba pračlověk a hrozné nepochopitelné hromobití s blesky Vás chce zabít. Jde Vám o život, není úniku… Pes nemůže vědět, že tahle hrůza, co nám lidem dělá potěšení, někdy skončí… Mějme na něj ohled a nevoďme ho do toho blázince.

Přeji nám všem nejen do času předvánočního - zastavme se; rozhlédněme se, kolik tu máme krásných budov, udržovaných parků s nádhernými stromy a naučme se od svých miláčků to nejvzácnější: radovat se z okamžiku.

Radka Vacková