V poslední době je v Evropě často diskutována problematika tak zvaných bojových plemen psů. Níže uvedené stanovisko vysvětluje názor Českomoravské kynologické unie - organizace zastřešující v České republice kynologii.

Stanovisko předsednictva ČMKU k problematice psů se závadným chováním

1) Označení bojová plemena nebo bojoví psi nelze považovat za správné
Výše uvedené označení je fakticky nesprávné, zavádějící a nevystihuje současný stav. Jsou sice plemena, která mají ve svých standardech uvedeno, že byla v minulosti využívána jako plemena bojová. Kynologie se ale stejně jako všechno ostatní vyvíjí a původní využití řady plemen již dnes nepřichází v úvahu. Chov je tedy veden jiným směrem a to se obráží jak na vzhledu, tak i na povaze plemen psů.

2) Nelze připouštět taxativní vyjmenování plemen, kterých se problém týká
Celá záležitost se netýká jen některých plemen, nežádoucí chování se může vyskytnout u kteréhokoliv psa, stejné problémy mohou být i u kříženců.

3) V rámci možností by se mělo dbát na správné pojmenování jednotlivých plemen
Velmi často dochází k zaměňování některých plemen a to zvláště plemen z FCI skupiny II a III. Nesprávné pojmenování řadu plemen vysloveně poškozuje.

4) Do řádů ČMKU je třeba zakotvit jasně formulované požadavky na povahu psů
V tomto bodě byla schválena změna Výstavního řádu. Právo rozhodčího neposoudit agresivního psa se mění na povinnost. Podobné požadavky by měly být zakotveny i např. V Chovatelském řádu nebo v řádech zkušebních.

5) Je nutné, aby ČMKU mohla zasáhnout do jednání v případě, že bude problém řešen legislativně
Prvním krokem v tomto bodě jsou výsledky jednání ing.Fialy s poslancem ing. Chytkou z kterých vyplývá slib přizvat ČMKU jako konzultanta.Pokud bude moci ČMKU jakýmkoliv způsobem zasáhnout je třeba vycházet ze zásady říkající, že případná opatření by se měla týkat psů obecně, nikoliv pouze psů s průkazem původu.

Jednoznačně je třeba trvat na tom, že chyba není na straně psů, ale že příčinou problémů je člověk , který by také měl nést právní zodpovědnost se všemi (eventuálně i trestními) důsledky. To proto, že člověk - majitel, držitel nebo chovatel psa by měl mít, na rozdíl od zvířete, sociální cítění a myšlení.

(projednáno P ČMKU 27.7.2000)

Problematika psů se závadným chováním

O tom, že pes má v lidské společnosti své místo asi není nutné nikoho přesvědčovat. Nemusí se jednat jen o plemena pracovní nebo lovecká, tedy o psy, které potřebujeme pro vykonávání ryze praktických úkolů. Zvláště v poslední době plné obtížných mezilidských vztahů stoupá spíše společenský význam psa. Důkazem je i nadějně se rozvíjející canisterapie - obor, který jsme ještě před několika lety skoro neznali a který dnes prochází napříč všemi věkovými kategoriemi lidí od malých dětí až po domovy důchodců. Je třeba si přiznat, že soužití člověka a psa není jen idylickou pohádkou, ale že jej provází i řada více či méně závažných problémů. Některé z nich se stanou čas od času středem zájmu a vítaným tématem pro odborný i neodborný tisk. V poslední době je středem pozornosti agresivita psů. Není to problém jen České republiky, ale záležitost, která se týká řady států , záležitost, která splňuje požadavky na senzační zprávu a tedy i záležitost, která vždy najde prostor v médiích. V praxi to znamená možné ?nafouknutí" jednotlivých případů, ale určitě nelze říci, že tento problém neexistuje. Je známo, že v řadě států se snaží řešit situaci právní formou a lze očekávat, že i v České republice budou navrhována legislativní opatření. Rozumný člověk potřebu určitých opatření asi nebude zpochybňovat. To ale neznamená, že by měla být vyhlášena válka psům nebo spíše některým plemenům. Celý problém provází zavádějící a nepřesné informace. Do této oblasti patří zaměňování některých plemen nebo obavy vyvolávající terminologie.
Neznalost nebo neochota správně pojmenovat a tím i rozlišit některá plemena není jen doménou laiků, ale může se týkat i jinak rozumných ale jinak zaměřených kynologů. Pro leckoho byl, je a bude pes s krátkou mordou buldokem a zcela při tom pomíjí skutečnost, že takto vypadajících plemen je celá řada. Označení problematická pak dostávají plemena, jejichž povaha je vysloveně mírumilovná. Nejvíce asi zmíněná nepřesnost postihuje teriérská plemena řazená v FCI skupině č.III do podskupiny teriérů typu bul. Jmenovitě se jedná o americké stafordšírské teriéry, bulteriéry a stafordšírské bulteriéry. Zmatek ještě zhoršuje pitbul. Jak to tedy s uvedenými plemeny je :
Americký stafordšírský teriér - je plemeno střední velikosti , orientační kohoutková výška se pohybuje mezi 43 - 48 cm. Pochází z Ameriky, kde byl původně chován jako pes sloužící k ochraně obydlí a stád, dnes je řazen spíše mezi plemena sportovní. Pro amerického stafordšírského teriéra je typický temperament, rychlá akcelerace a síla. Vůči lidem je vysloveně přátelský. Je ale nutné přiznat, že někteří jedinci nejsou zdaleka tak snášenliví k ostatním psům.
Bulteriér - anglické plemeno s typicky utvářenou "klabonosou" hlavou, která spolu s malým trojúhelníkovým okem a výrazně osvaleným tělem může působit hrozivě. Skutečnost je ale jiná a přátelskou povahu mají bulteriéři zakotvenu přímo ve svém standardu.
Stafordšírský bulteriér - staré anglické plemeno s kohoutkovou výškou okolo 40 cm. Je tedy zhruba tak velký, jako široké veřejnosti více známý foxteriér. Stafordšírský bulteriér je vysloveně typem rodinného psa. Miluje děti, miluje lidskou společnost, je vášnivý aportér, snadno se učí a určitě není nic divného, že je u nás používán při canisterapii.
Pitbulteriér - není jako plemeno uznáván FCI. Jeho chov je nejvíce směrován na povahu a z toho vyplývá i poměrně variabilní vzhled. Rozpoznat z hlediska standardu nepříliš povedeného amerického stafordšírského teriéra a pitbula může být někdy problém. Pitbulové jsou nejčastěji spojováni s psími zápasy. Neznamená to ale, že co pitbul, to vrah. Možná se častěji ve větší míře prosazuje snížená tolerance vůči vlastnímu druhu.
Dostanou-li se na pořad jednání psi se závadným chováním , padají velmi často termíny bojové plemeno, bojový pes nebo pes - zbraň. Nejčastěji jsou těmito přídomky označována plemena řazená do FCI skupiny č.II . Patří do ní pinčové, knírači, švýcarští salašničtí psi a molossové. Nepříjemnými a zavádějícími přívlastky jsou nejvíce asi postiženi právě plemena molossů. Důvodů je k tomu řada. Některá z nich byla , jak vyplývá z historických údajů, v dobách dávno minulých vyšlechtěna jako plemena psů válečných. Vzhledem ke své síle se molossové používali jako psi strážní nebo pomocníci řezníků a občas museli být schopni přivést k rozumu i neposlušného býka. V poslední době jsou požadavky na jejich povahu zcela jiné a po řadu generací je i jiným směrem veden jejich chov. Pudl byl původně lovecký pes a časem se jeho zařazení a využití v lidské společnosti zcela změnilo. Určitě není důvod proč upírat podobný vývoj dalším plemenům. Řada psů doplácí na svůj vzhled Do této oblasti patří již dříve zmiňovaná krátkolebá plemena, která z hlediska laiků mohou působit přímo hrůzostrašným dojmem. Skutečnost je ale jiná a jejich povaha většinou velmi laskavá. Ve standardech plemen řazených do FCI skupiny č . II je často zakotven požadavek na hrubý konstituční typ. V praxi to znamená nejen mohutnost, ale i pomalejší reakce a to může vypadat i jako obtížnější ovladatelnost. To vše ale ještě není agresivita, která by měla být důkazem o špatné povaze plemene jako celku a podkladem pro zákaz nebo omezení jeho chovu. Obecně lze říci, že termín bojové plemeno nebo bojový pes je dnes neopodstatněný, zavádějící a nepříjemně zevšeobecňující.
V poslední době se objevuje snaha označit psa nebo spíše příslušníka určitého plemene jako zbraň a z podtextu vyplývá, že je myšlena zbraň útočná. Zdá se, že občas někdo hledá inspiraci v akčních filmech. Pes přece není nic umělého, není nástroj , ale živý tvor, schopný komunikovat a cítit a není věc, kterou lze jako pistoli nebo kulovnici zavřít do předepsané kovové skříně. V přeneseném slova smyslu může být pes označován různě. Může být lékem proti osamělosti, může být nenahraditelným pomocníkem a možná může být i tou zbraní. Je to ale pak zbraň ochranná a jako takový by měl být chápán on i jeho případný zákrok.
Přes proklamované přátelství člověka a psa nastanou situace, které lze označit jako konfliktní. Zákon na ochranu zvířat by měl řešit případ, kdy člověk ublíží psovi. Zatím většinou nebývá řešena situace z opačného pohledu a pes, který poranil člověka nebo spíše za něj zodpovědný majitel je postižen jen povinností absolvovat předepsané veterinární prohlídky. Je třeba si přiznat, že závažnost jednotlivých poranění může být velmi odlišná od malé modřiny až po těžké poškození s trvalými následky. Rozsah poranění je do určité míry přímo úměrný velikosti zubů a síle jejich stisku a naopak nepřímo úměrný velikosti postiženého. Žádný rozumný kynolog asi nebude, mimo výjímečných případů, hájit právo psa zaútočit na člověka a nikoho z nás asi nenechá chladným, je-li postiženo dítě. K poranění člověka psem a to někdy i velmi vážnému poranění čas od času dojde. Je ale třeba si uvědomit, proč k tomu dochází. Určitě nelze vyloučit narození agresivního a neadaptabilního jedince. Takový pes většinou končí utracením. V ostatních případech je třeba důvod hledat jinde. Bylo by snadné hodit vinu na psy nebo jejich příslušnost k určitému plemeni, ale i když to někdy může vypadat jinak, prvotní příčinou bývá člověk.
Problém se dá rozdělit do několika vzájemně se prolínajících oblastí. Tu jednu tvoří lidé z hlediska výchovy psů neschopní. Pes je zvíře smečkové. Chce mít vůdce smečky, chce znát místo, které v ní zaujímá. Problémy přivolává ten, kdo dovolí psovi , aby se vůdcem smečky tvořené lidskou rodinou stal on. Pořídí-li si takový člověk pejska malého, bývají problémy malé. Pořídí-li si zvíře větší, může být nešťastný on sám , řada lidí okolo a nakonec i ten nevychovaný pes.
Určitá skupina lidí si přeje vlastnit agresivního psa. Možná si tím dodávají sebedůvěru, možná je v nich touha ublížit, pravý důvod by leckdy asi odhadl jen renomovaný psycholog. Jsou majitelé psů , kteří své psy k agresivitě vedou a dokáží vychovat kousavou stvůru i z láskyplného mopse. Uvedená skupina lidí ale většinou touží po psovi velkém, silném a rychlém. Teprve on dokáže nahnat tu hrůzu kterou si přejí , teprve on jim dává správný pocit moci.
Specifický problém tvoří psi a většinou jsou to psi samci, kteří sice uznávají hierarchii lidské smečky, ale v kontaktu s jedinci svého druhu a pohlaví si chtějí vydobýt vedoucí postavení. Řeč je o notorických rváčích. Může to být zmíněný pitbul, může to být ale jakékoliv jiné plemeno. Výsledkem jsou potrhaní a pokousaní psi, výsledkem může být i pokousaný člověk. Pes asi v tomto případě nechce poranit člověka, ale je v takovém afektu, že už neví, do čeho kouše. Lze pochopit, že se určitý jedinec pere . Méně ale je možné chápat skutečnost, že některým majitelům takové chování jejich psa nevadí a že se, zvláště je-li jejich pes velký, na rvačku dívají s pocitem "ať si užije".
Pro rozumného člověka asi neexistují bojová plemena ani pes jako zbraň. Uvědomuje si ale nebezpečí nevychovaných psů , zvláštností povah jednotlivých plemen a potřeby rozdílného přístupu k nim. Jinak lze vychovávat pekinéze, jinak bulteriéra, jinak brazilskou filu, jinak českého fouska a jinak německého ovčáka. Ne každé plemeno se hodí ke každému majiteli. Zodpovědný přístup k volbě plemene a k následnému držení psa, to je oblast, na kterou je třeba se zaměřit. Oblast, která vyžaduje činnost výchovnou, ale i nezbytně nutné sankce. Své místo tady mohou nalézt jednotliví chovatelé, chovatelské kluby , kynologické organizace i obecně platné právní předpisy. Chovatel a chovatelský klub mají možnost působit na majitele štěňat. Mohou se také zaměřit na povahu chovných jedinců a nejen u velkých plemen to také dělají. Základní chovatelský předpis Českomoravské kynologické unie, který je platný pro všechny v unii sdružené chovatele, využití agresivních jedinců v chovu přímo zakazuje. To jsou informace, které často postrádají zájemci o štěňata. Chtějí určité plemeno, ale z různých důvodů sahají pro jedince bez průkazu původu. Neuvědomují si, že zatím, že pes nebo fena nemohou být zařazeni do chovu a mít tedy potomstvo s rodokmenem, se může skrývat právě charakterová vada.
Tam, kde nezabírá dobré slovo a návod jak na to, musí nastoupit sankce. A ty by se měly týkat nejen případů, kdy pes opakovaně poraní člověka, ale i notorických rváčů. Jinak se nám může stát, že pár neukázněných nebo nedostatečně zabezpečených jedinců způsobí, že z našeho státu vymizí plemena, která také mají právo na život a která mohou dělat řadě lidí radost. Měla by platit zásada říkající, že mají-li mít zmíněné sankce ten správný dopad, měly by postihovat lidi, ne psy. To ale znamená, že musí být možné psa identifikovat a zjistit tak, kdo je jeho majitelem, kdo je za něj zodpovědný a kdo tedy má být odpovídajícím způsobem potrestán. V této oblasti nebudou mít kynologové organizovaní v Českomoravské kynologické unii žádné potíže. Většina plemen podléhá povinnosti identifikačního označení více než dvacet let , od roku 1996 je označení tetováním nebo čipem povinné pro všechna v České republice vržená štěňata. Zatím se podle tetovacích čísel nebo čipů dohledávají ztracení psi. Českomoravská kynologická unie vede svoji evidenci velmi pečlivě a vede ji v elektronické formě. Využití naší databáze v případě psů se závadným chováním by určitě nebylo žádným problémem.
Otázku psů se závadným chováním bude asi , stejně jako v okolních státech, řešit náš parlament. Na první pohled se může problém zdát snadno řešitelný. Prostě se některá plemena zakáží a potíže vymizí. Zkušenosti ze zahraničí ale dokazují, že to není zdaleka tak snadné. Zatím se v souvislosti se psy se závadným chováním hovoří o určitých plemenech. Problém se ale zdaleka netýká jen jedinců s průkazem původu. Pokud budou navrhována jakákoliv legislativní opatření, neměla by se týkat jen organizované kynologie. Vysloveně nesmyslné by bylo , omezovat předpisem chov čistokrevných psů a křížence a tak zvané psy čistokrevné, ale bez průkazu původu, ponechat bez povšimnutí. Lze jen doufat, že se ti, kdo budou legislativní opatření připravovat dokáží na věc podívat i z odborného hlediska a že si uvědomí, že zlý pes je výsledkem lidské činnosti a jádro problému tedy netvoří jednotlivá plemena, ale lidé, kteří je mají. Víme, že právní zodpovědnost za chování dětí do určitého věku mají rodiče, právní zodpovědnost za chování psů by měli nést se všemi důsledky jejich majitelé.

Vladimíra Tichá
Českomoravská kynologická unie

Vážený pane předsedo,
v poslední době se pod tlakem médií v celé řadě států začíná řešit problém závadného chování psů.
Způsob řešení, který dle našich informací volí některé státy, tj. zákaz chovu konkrétních plemen, nám připadá nešťastný z řady důvodů. (Typicky české řešení : Zájemce o zakázané plemeno si koupí "křížence" a nechť mu někdo prokáže, že v krvi jeho psa je více než x% podílu plemene zakázaného).
Naše dlouholeté zkušenosti jednoznačně ukazují, že vina je s pravděpodobností hraničící s jistotou na straně člověka, který psa špatně vychoval nebo dostatečně nezabezpečil. Více podrobností najdete v přiloženém stanovisku, které Vám vážený pane předsedo na vyzvání rádi upřesníme.

S pozdravem

Josef Němec
předseda Českomoravské kynologické unie

Kontaktní adresy
Josef Němec předseda ČMKU
Ing Radim Fiala místopředseda ČMKU
MVDr Lubomír Široký předseda Dozorčí rady ČMKU
MVDr Milena Hřebíková sekretariát ČMKU
Vladimíra Tichá tisková mluvčí ČMKU

V poslední době je v Evropě často diskutována problematika psů se závadným chováním. Níže uvedené stanovisko vysvětluje názor Českomoravské kynologické unie - organizace zastřešující v České republice kynologii nebo spíše chov psů s průkazem původu v návaznosti na mezinárodní kynologickou organizaci Federation cynologique internationale (FCI).

Stanovisko Českomoravské kynologické unie (dále jen ČMKU) k problematice psů se závadným chováním

Označení ?bojová plemena" nebo ?bojoví psi" nelze považovat za správné
Výše uvedené označení je fakticky nesprávné, zavádějící a nevystihuje současný stav. Jsou sice plemena, která mají ve svých standardech uvedeno, že byla v minulosti (tento termín se netýká roků, ale století a tisíciletí) využívána jako plemena bojová. Kynologie se ale stejně jako všechno ostatní vyvíjí a původní využití řady plemen již dnes nepřichází v úvahu. Chov je tedy veden jiným směrem a to se obráží jak na vzhledu, tak i na povaze plemen psů.
Není možné taxativně vyjmenovávat plemena, kterých se problém týká
Celá záležitost se netýká jen některých plemen, nežádoucí chování se může vyskytnout u kteréhokoliv psa. Jasně stanovit a z právního hlediska doložit, že se jedná o jedince určitého plemene je možné pouze u psů s průkazem původu ( rodokmenem). Ti ovšem tvoří jen malou část psí populace. Velký počet psů lze zařadit do kategorie laicky nazývané "čistokrevní, ale bez rodokmenu". Jedná se o psy vykazující vlastnosti určitého plemene, ale jasný doklad o jejich původu nebo evidence jejich chovu neexistuje a prokazování jejich příslušnosti k plemeni může být složité a sporné. Další velmi početnou skupinu tvoří kříženci a určit návaznost případného křížence na výchozí plemeno může být velmi obtížné někdy skoro nemožné. Dokladem o tom, jak zavádějící je v této souvislosti vyjmenovávat plemena, jsou podobné seznamy z různých států, které se v uváděných plemenech často velmi liší.
Je třeba vyžadovat identifikační označení všech psů
Pokud dojde k jakémukoliv problému, je třeba mít možnost identifikovat psa, který zmíněný problém způsobil. V řádech ČMKU je tento požadavek jasně zakotven. .Všechna štěňata , kterým je Plemennou knihou ČMKU vystavován průkaz původu musí být označena tetováním nebo čipem. Evidence psů v rámci ČMKU je vedena v elektronické formě a v případě potřeby může být naše databáze využívána.
V řádech ČMKU jsou zakotveny jasně formulované požadavky na povahu psů
Výstavní řád vylučuje agresivní jedince z výstavy a Chovatelský řád zakazuje jejich využití v chovu. V praxi to znamená výrazné omezení případných dědičných sklonů k nežádoucímu chování stejně jako praktický a dlužno říci že i citelný postih lidí neschopných své psy ovládat. ČMKU nabízí konzultační pomoc všem, kteří o ni mají zájem
V našich řadách jsou odborníci, kteří se zabývají kynologií ve všech v úvahu připadajících oblastech od chovu, přes výcvik až po znalost povahy jednotlivých plemen. To, že ČMKU zastřešuje chov všech plemen psů, tedy i těch, kterých se zmíněná problematika naprosto netýká, by mělo být zárukou korektního přístupu. Je v našem zájmu, aby pes v lidském životě zastával místo, které mu přísluší a nebyl zdrojem závažných problémů.
Podle našeho názoru není chyba na straně psů, ale příčinou problémů je člověk, který by také měl nést právní zodpovědnost se všemi (eventuálně i trestními) důsledky. Člověk - majitel, držitel nebo chovatel psa by měl mít, na rozdíl od zvířete, sociální cítění a myšlení. Je-li skutečně důvod danou problematiku legislativně řešit, je zřejmě jedinou cestou stanovení jasných pravidel a trestní zodpovědnosti majitele za problémy jeho psem způsobené.

Návrh "toleranční" zkoušky povahy

Zkouška by měla ověřit chování psa k cizí osobě a mohou se ji zúčastnit všichni psi. Prováděna je v běžném prostředí bez mimořádných rušivých vlivů. Rozhodčímu jsou zúčastnění psi předvádění jednotlivě.

Provedení zkoušky :
- majitel- psovod upoutá psa na vodítko a posadí nebo postaví si jej k noze. Pes je bez náhubku, vodítko nesmí být napnuto, po dohodě s rozhodčím může psovod psa přidržet za obojek
- rozhodčí ze vzdálenosti cca 10-ti kroků, aniž by použil pro psa dráždivých či jakýchkoliv výhružných pohybů, se přibliží normální chůzí zepředu k psovodovi se psem
- před psovodem se rozhodčí zastaví, oba se pozdraví, podají si ruku a psovod ukáže rozhodčímu tetovací číslo psa nebo místo, kde podobné označení bývá (např. ušní boltec). Rozhodčí se ke psů skloní a aniž by se jej dotýkal, si danou partii psího těla prohlédne.
- poté se podáním ruky rozhodčí se psovodem rozloučí, otočí se a odchází od psovoda pryč. Pes se má chovat klidně a to jak při přibližování a vzdalování se rozhodčího tak při kontrole tetovacího čísla.

Hodnocení :
- kladné chování psa sebevědomí, jistý, pozorný, temperamnetní, nebojácný a neútočící
- přípustné chování psa trochu těkavý, lehce podrážděný, mírně nejistý
- záporné chování psa nejistota, bázlivost, kousavost, útočnost
Výsledky zkoušek budou evidovány.

Návrh toleranční zkoušky vychází z ustanovení Mezinárodního zkušebního řádu.

Návrh Zákona o chovu psů

O Vánocích je zvykem hovořit jako o svátcích klidu. Zákon o chovu psů, který spolu s dalšími poslanci předložil pan poslanec Kořistka řadě kynologů určitě klidné Vánoce nepřipravil. Některých našich psů nebo spíše plemen se zákon týká jmenovitě, je ale třeba vzít v úvahu i skutečnost, že zákon, tak jak je postaven ohrožuje kynologii jako celek. Víme, co se v této oblasti děje v zahraničí a také víme, jak vypadají tam platné zákony a jaký mají praktický efekt. Ve snaze zabránit návrhům podobných zákonů se obrátila ČMKU na vedoucí činitele parlamentu i na poslanecké kluby. Reakce byly, až na drobné vyjímky z našeho pohledu pozitivní. Česká legislativa ale je taková, jaká je. A proto není v možnosti jednotlivých lidí ani institucí zabránit určitému poslanci podání jakéhokoliv návrhu zákona. V tomto případě se k činu rozhodl pan poslanec Kořistka, návrh zpracoval , získal podpisy i dalších poslanců a návrh podal. V materiálech parlamentu je zařazen pod číslem 805. Zástupci ČMKU s panem poslancem Kořistkou v době přípravy zákona jednali. Nebyli sami, jednání se zúčastnili i zástupci Státní veterinární správy, Ústřední komise na ochranu zvířat proti týrání, Českého kynologického svazu a Komory veterinárních lékařů. Všichni jsme zastávali stejné stanovisko: " Jakýkoliv nový zákon je zcela zbytečný, stávající zákony jsou schopny postihnout vše, co se této problematiky týká. Navrhovaný zákon je nesmyslný ve své podstatě, protože v úvodní části zakotvené vymezovací pojmy jsou v praxi neprokazatelné a celý zákon tedy nerealizovatelný". Je smutné, že pan poslanec odmítl připomínky odborníků a je na voličích jeho i dalších pod zákonem podepsaných poslanců, jak na takový přístup zareagují. Návrh zákona obsahuje slušně řečeno nesmyslná ustanovení týkající se všech psů. Určitě nás to bolí a trápí, protože představa mopse nebo čivavy s náhubkem a na vodítku je smutná. Je ale na zvážení, do jaké míry je rozumné napadat jednotlivosti, když základním problém tvoří skutečnost, že nesmyslný a nerealizovatelný je zákon jako celek.
O dalším osudu zákona budou rozhodovat poslanci, vyjádřit se k němu musí i vláda. ČMKU napsala svoje stanovisko k zákonu vládě a opět oslovuje jednotlivé poslance. ČMKU může do určité míry jednat po oficiální stránce. Hodně by ale mohli ovlivnit i řadoví kynologové. Všichni poslanci mají své kanceláře a mají adresy, na kterých je lze kontaktovat. Své by do problému mohli říci i zastupitelé na úrovni obcí a krajů. Oslovme je !Je ale třeba hovořit věcně, v rámci možností bez emocí a používat argumenty, na které slyší i ti, kteří psa nemají a asi nikdy mít nebudou. Mezi zásadní argumenty např patří že :
- Česká republika nepotřebuje zákon o psech, stávající legislativa plně vše potřebné postihuje
- skutečnost, že nejsou stávající zákony využívány určitě nezmění zákon nový
- návrh zákona operuje s pojmy, které jsou z praktického hlediska neprokazatelné a tedy i nepoužitelné ( kdo prokáže, kterých plemen a v jakém poměru je určitý jedinec kříženec?)
- návrh zákona staví na činnosti, která je v jiných zákonech zakázána (výcvik psa k boji)
- pokud se naši zákonodárci orientují podle zákonů platných v jiných státech, měli by si také ověřit jejich dopad v praxi a např. výsledky soudů, které v jednotlivých státech v této oblasti probíhají
- zákon hovoří o finančním přínosu, který by jeho realizace přinesla státu i obcím. Zcela jednoduše lze odhadnout, že by skutečnost byla naprosto odlišná a nejednalo by se o zisk, ale o značné náklady. Nejsou obecní rozpočty už bez zákona o psech víc než napnuté ?
Kynologové nemusí přesvědčovat sami sebe o tom, že navrhovaný zákon je nesmyslný. Je ale třeba o tom přesvědčit nejen poslance, ale do určité míry i nekynologickou veřejnost. Objevují se určité aktivity typu peticí a demonstrací. Je dobře, že kynologický národ nezůstává lhostejný. Je ale třeba zvažovat dopad podobných akcí. Určitě by celé věci nepomohly titulky typu " x psů znečistilo prostranství před parlamentem."
Všichni si určitě přejeme, aby návrh zákona nepřežil první čtení v parlamentu. Je ale třeba brát v úvahu, že tak, jak nás zkušenost učí ( viz zákony týkající se dětské adopce) nemusí být názor odborníků při tvorbě zákona tím nejdůležitějším. Zákon je věc politická a proto je třeba , tak jak bylo výše uvedeno, oslovit co nejvíce poslanců a přesvědčit je o tom, že i kynologové jsou voliči ( a není jich málo) , že ani kynologové nechtějí mít ve svém okolí psy se závadným chováním, že i kynologům vadí znečistěné ulice , ale že právě kynologové na základě vlastních zkušeností a odborných znalostí vědí, že navrhovaný zákon tuto situaci nezmění . Značně ovlivnit ji ale může ze strany státu a příslušných institucí důsledné využívání stávajících zákonů a zavedení povinného identifikačního označení psů a na něm postavené evidence. Teprve na základě splnění těchto požadavků může být naplněna podstata opatření, kterou je "zodpovědnost majitele nebo držitele zvířete ( dalo by se říci že jakéhokoliv) a z ní vyplývající případné postihy. Stále platí staré české přísloví které říká : "Jaký pán, takový pes".

Vladimíra Tichá
tisková mluvčí ČMKU